A kdo dál? Tesař, který opravuje nejvýznamnější památky Česka, hledá následovníky

„To se tak narodíte v 70. letech do nekorektní rodiny, kde je tatínek původně hajným, jenže pak z něj komunisté udělají lesního dělníka, následně jenom pomocného dělníka a nakonec vás ještě bez náhrady vystěhují z domu,“ vysvětluje Jankovský, jak se k tesařské profesi dostal. Jako malý chtěl dělat stejně jako otec hajného, jenže politické poměry mu to nedovolily, a tak se v Táboře vyučil tesařem. Ano, mohl pak stavět „bytovky v okresním městě“, jenže to by mu nikdy nedělalo radost. A tak se po krátké montážní etapě, při které se podílel mimo jiné na stavbě Strahovského tunelu, dostal ke svojí první památce, chrámu Panny Marie Sněžné v Praze. Od té doby už od nich neodešel, dělá to 35 let. A zkušenost a odbornost dýchá z každého slova, které vysloví.

Ten, kdo to zvládne

A nejen vysloví. K rozhovoru se scházíme v hospůdce pod Pražským hradem. Jmenuje se U Hrocha a Jiří Zdislav Jankovský ji bere jako svoji kancelář. Každé pondělí se tady schází třeba s kolegy ze Správy Hradu a dalšími ceněnými řemeslníky, předávají si zkušenosti a povídají o historii. Podobné je to i v případě tohoto článku. Jiří Zdislav nejdřív se smíchem líčí, jak si k němu lidé nechtějí sedat v tramvaji, protože pořád jezdí v montérkách zaprášený od pilin. Ale ty setřese, napije se plzeňského piva a povídá o věcech, ke kterým má v této republice přístup jen málokdo.

„Ještě loni jsem měl kolegu, ale bylo mu 70, tak už šel do důchodu. O nás dvou všichni říkali, že odkud všichni utíkají, tím směrem my jdeme. Často přicházím na místa, kde to ostatní dopředu vzdají, nebo nevědí, co s tím,“ líčí odborník. Jeho práce je z principu nebezpečná – pracuje ve výškách a většinou v místech, pod kterými se pohybují lidé, takže o to víc musí hlídat sebe i prostor okolo.

„Vezměte si, že těch 40 komunistických let se tady o památky nikdo nestaral. Do střech zatékalo, takže se postupně začaly samy o sobě hroutit. My nikdy nevíme, do čeho přijdeme. Někdy se dá ztrouchnivělé dřevo vzít a odmést rukou. A pak je na nás posoudit, co je potřeba nahradit a co ještě svojí funkci dostojí,“ líčí muž, který žádnou práci sám od sebe nehledá a dvě třetiny nabídek na spolupráci odmítne. A nechodí ani do výběrových řízení. Do těch vstupují stavební firmy, které často naznají, že samy tuhle specifickou práci nezvládnou, a obrátí se na Jankovského, nebo s ním počítají rovnou.

Sám si kvalitu spolupracovníků hlídá, záleží mu na výsledcích práce. Když ale dostane otázku, jak to bylo s kvalitou řemeslníků a materiálů v minulosti, bez přemýšlení řekne, že stejné jako dnes – někdo si dal záležet a někdo se na to vykašlal. A kdo měl peníze, ten je do materiálu uměl vložit. I díky tomu se dodnes na některé trámy ze 14. století nemusí vůbec sahat.

Zlatá éra a komunistický nezájem

„Například gotika a renesance byly úžasné v tom, že každý tesař byl i opravdu šikovný řemeslník. Spoje se dělaly dlaby a čepy, lidé uměli skvěle pracovat se sekerami a ovládali spoustu nástrojů. Spousta řemeslníků ale zemřela za 30leté války, na jejich kvalitativní úroveň už jsme se nikdy nevrátili. A vůbec nehorší to bylo na konci 80. let. Staří mistři už nebyli a mladé to nezajímalo,“ vypozoroval na stavbách Jankovský, který si přirozeně všímá i použitého materiálu. A protože k tomu i rád načítá historické prameny, vyzkoušel na svojí poslední zakázce, opravách hradu Karlštejn, metodu přípravy dřeva používanou už ve středověku: Duby na dřevo nechal pokácet za specifické fáze Měsíce. A ačkoliv tomu sám nevěřil, opravdu se s tímto dřevem pracuje daleko lépe a mnohem méně praská.

Všechno dřevo, které při práci používá, zpracovává za pomoci pil STIHL. Má jich devět a ta nejstarší už „dorostla“ do věku 28 let. „Už není nejsvižnější, ale krásně vrčí a má naprosto vymazlený zvuk,“ líčí nadšeně Jankovský. Jako poslední si od svojí oblíbené značky pořídil model MS 500i, to speciálně na mohutnou dubovou kulatinu. „Stromy měly v průměru 60 až 80 centimetrů, byly to obří těžké klacky, se kterými měl problém i nakladač.“

Když ho člověk slyší, málem by se k jeho každodenní práci přidal. Takových, kdo to opravdu udělají, je ale málo. „Už tři roky k sobě někoho sháním, ale není zájem. Hotoví tesaři nevydrží dlouho, proto bych raději někoho s elánem těsně po škole, koho všechno naučím,“ povídá odborník. V minulosti už se o to snažil, jenže dva tři předchozí adepty vyhnala zpod krásných historických krovů zima, teplo nebo fakt, že nejde o úplně čistou práci. A to přesto, že je velmi dobře placená.