Cesta dřeva, aneb jak se dostala socha sovy z Jeseníků až do Japonska

S panem Halouzkou jsme se potkali přímo v jeho království – Pradědově galerii. Při jejím procházení narazíte na velbloudy, koně, mýtické a pohádkové postavičky. Nejvíce však zaujme 10,4 metrů vysoká socha Praděda, která váží přes 14 tun a je největší vyřezávanou sochou v České republice.

Které motivy vyřezáváte nejraději?

Hodně mám rád zvířata, ale asi nejraději vyřezávám medvědy. Jednak tady medvědi kdysi žili, a navíc jsem se s nimi několikrát setkal. V Rusku dokonce na vzdálenost 4 metrů. Je to chytré a silné zvíře. Méně rád dělám věci, které nejsou od přírody.

Na vaší tvorbě je specifické, že vyřezáváte převážně v životní velikost. Co vás k tomu vede?

Byl to sen mého dědy, v malé dílně jsme však byli omezeni prostorem, a také nástroji, které tehdejší doba nabízela. Svoji první sochu jsem udělal sekerou, pouze sekerou, a to je hrozně náročné.
Nakonec jsem skončil tady v Jiříkově a začal vyřezávat betlém. Vzpomněl jsem si na větu, kterou mi kdysi řekl papež Jan Pavel II.: „Jsou to lidé jako my.“ A já si uvědomil, že když děti přijdou k betlému s malými figurkami, myslí si, že jsou to hračky. A tehdy jsem se rozhodl vyřezávat betlém v životní velikosti. Chtěl jsem dětem ukázat, že Ježíšek byl opravdové miminko, a jak to celé kdysi vzniklo. To byl asi ten největší důvod, proč jsem začal s velkými sochami.

Vy jste se osobně setkal s Janem Pavlem II.?

Bylo to v roce 1988, kdy si mě pozval na své letní sídlo v Castel Gondolfu. Jeho přáním bylo, abych vyřezal betlém. O rok později jsem začal s vytvářením prvního československého betlému a s vyřezáváním pokračuji dodnes. V současnosti má betlém okolo 260 soch v životní velikosti a každým rokem přibývají další. Jedna postava má do 2 metrů a váží 150 kilogramů. Dodnes tento moment považuji za jeden z vrcholů své kariéry.

Je složité vyřezávat obličeje?

K tomu potřebujete i fotografickou paměť. Na začátku to samozřejmě bylo těžké, ale po 30 letech už to tak složité není. Je to jako se vším, musíte trénovat, trénovat a trénovat. Samotné obličeje se už dodělávají dláty, ale hrubé nařezávání musíte mít v sobě. Pila vám nepostojí, vaše ruce rozhodují, jak se pila bude pohybovat, a v jakých otáčkách. Je zapotřebí pilám rozumět, každá vyžaduje trochu něco jiného.

Jak dlouho trvá, než se vytvoří taková socha?

Není to pouze o vyřezávání, ale po 30 letech práce vám můžu říct, že tvorba jedné sochy trvá asi 1 měsíc. Některá zabere víc času, jiná míň. Dřevo totiž nejprve musíte někde sehnat, dovézt, uskladnit a naporcovat na určité kousky podle toho, k čemu je budete potřebovat. Nemůžete mít úzké dřevo na medvěda a široké dřevo na hada.

Vzpomenete si i na nějaký úsměvný zážitek?

Kdysi si ode mě jeden Holanďan koupil sochu sovy. O 2 roky později mi volal, jestli je ještě vyřezávám, že by si z Holandska s bratrem přijel pro další sochu. Jeli nonstop autem 16 hodin, koupili si 2 sovy, najedli se a jeli zpátky. Ptal jsem se jich, jestli ve své zemi nemají řezbáře, protože mi to nešlo do hlavy, ale odpověděli mi, že sochy chtěli výhradně ode mě. To mě potěšilo.

Kam nejdál se Vaše socha dostala? Bylo to Rusko, o kterém jste mluvil?

V Rusku jsem vyřezával 2 roky, ale nejdál se moje socha dostala do Japonska. V Ostravě jsem měl předváděcí akci a vyřezával jsem výra velkého. Sochu si vyhlídl Japonec, ale aby si ji vůbec s sebou mohl odvézt, musela socha vážit pouze 15 kilogramů. Sova i s velkým podstavcem však vážila 17 kilogramů. Odřezal jsem tedy 2 kilogramy podstavce a Japonec si sochu výra velkého mohl odvézt s sebou do Japonska.

Na čem nyní pracujete?

Právě mám rozpracované surikaty, ale jsou dvoumetrové. Já nedělám malé věci, možná jsem jich pár udělal, ale to není můj obor, jsem řezbář velkých figur. Obecně vyřezávám různé sochy pro klienty, ale často si tvořím něco jen tak sám pro sebe. Momentálně mám v ateliéru rozpracované surikaty, čtyři bizony, koně, velbloudy a kdo ví, co ještě. Je to hodně práce a jsou k tomu zapotřebí kvalitní nástroje.

Už přes 30 let pracujete s motorovými pilami. Naučil jste se je za tu dobu opravovat sám?

Ani ne tak na opravy, spíše na seřízení a údržbu. Mám pily klasické a tam je poruchovost nulová. Jediný problém nastává, když dojde k opotřebení pily počtem motohodin. Pokud pilou řežete 10 hodin vkuse každý den, za 10 let se opotřebuje. Jinak jsem u STIHLu na žádnou závadu za 30 let nepřišel, a to jsem při práci neúprosný.

Za tu dobu vám jistě rukami prošla spousta strojů. Co říkáte na akumulátorové pily? Jsou budoucností řezbářství?

Určitě, všechno je to o váze. Bateriové pily jsou lepší, můžu s nimi řezat uvnitř, protože z výfuku nejde kouř a nejsem limitovaný kabelem. Když si nedáte pozor, kabel přeřežete a může dojít k vážným situacím. S akumulátorovými pilami vyřezávám drobnosti. Nejsem omezený prostorem, časem ani elektřinou. Když pilu držím, můžu řezat ze všech stran a vím, že je to bezpečné.

O tom, jak se ke své práci dostal, si můžete přečíst v našem článku tady.