Kůrovec? Kdo má les, musí přemýšlet o dvě generace napřed

„Naštěstí existuje aspoň pravidlo, že nad určitou výměru je povinnost mít lesního hospodáře, který vám dokáže udělat smysluplné plány. Dvouleté, pětileté, decimální, které v sobě vždy nesou také mechanismy na přirozenou obnovu lesů. Hospodáři znají nejen zákony, ale především zákonitosti lesa jako takového. A mít je za komunistů, nejspíš bychom žádnou kůrovcovou kalamitu dnes nemuseli řešit.“

Kolem lesů panuje řada mýtů. V současnosti, minimálně v České republice, je procentuálně větší zalesněná plocha, než byla za první republiky, a výrazně větší než ve středověku. „Dnes už dřeva tolik nepotřebujeme a tolik ho netěžíme. Dřív se spoléhalo na přirozenou obnovu lesů a sázely se hlavně exotické druhy, které měly větší výtěžnost. Dnes máme problém s tím, že minulý režim přišel s programem monokultur. Jenže když sázíte jen a jen smrky, zaděláváte si v delším horizontu na velký problém. V monokulturách se šíří houbové choroby, jednodušší to mají škůdci. Nemluvě o tom, že se smrčiny sázely i na skalní porosty, kde nebyly schopné se prokořenit. Pak stačilo, aby přišlo vlhké období, vítr a stromy se začaly lámat do polomů,“ popisuje zastupitel Žatce a vášnivý dendrolog Milan Milfait.

„A takto to je s kůrovcem. Dám vám příklad. Když budete mít na talíři 40 knedlíků, tak se do nich dáte. Kůrovec také, když má co jíst, tak prostě jí. My současnou situaci řešíme trochu emocionálně. Střetáváme se s ochranáři, kteří chtějí chránit všechno za každou cenu, i když je to kolikrát kontraproduktivní. Osobně bych tam, kde je ochranné pásmo vody, kůrovce také likvidoval selektivně a s rozmyslem, aby se chemie nikam nedostala. A tam, kde není, tak bych stromy rozumným způsobem vytěžil a začal lesy napravovat a sázet různé druhy stromů. To, co jsme kdysi zaseli, dnes prostě sklízíme.“

Pokud chcete rýžovat hned, kupte si nemovitost

Dodává přitom, že les je dlouhodobá investice, u níž je potřeba přemýšlet o dvě generace napřed. A zároveň sledovat přirozenou obnovu a podle ní následně přizpůsobovat obnovu umělou. „Kdo chce na lese rychle zbohatnout, je většinou zklamaný. Les je běh na dlouhou trať. Ekonomie lesa je pro naše vnoučata. Věk člověka se nemůže s věkem dřeviny rovnat a nejde to ani ekonomicky. Chcete-li ‚rychlé peníze‘, investujte do nemovitostí. Na druhou stranu už kolem sebe vidím stále více lidí, kteří mají malý kousek lesa a hospodaří v něm s rozumem. Dají tam různá pásma, přemýšlejí o půdě, o mikroklimatech, o světových stranách – a sází podle toho, pro které stromy je dané prostředí nejlepší,“ říká Milan Milfait, který na žateckém náměstí už od přelomu tisíciletí provozuje prodejnu STIHL, kam jezdí pro rady zákazníci z celých Čech.

A jak sám s úsměvem dodává, i při volbě lesní techniky je dobré vzít rozum do hrsti. „Každému, kdo to s prací v lese myslí jen trochu vážně, říkám: přineste si svůj stroj a pojďme na hodinu do lesa. Přijedou třicetiletí nasvalení chlapi, a když vidí, že za hodinu odpracovali míň než já se ‚stihlkou‘, říkají si, přece tento skorodůchodce nemůže udělat víc než my, to musí být v tom stroji. A ono opravdu je. Nikdy se totiž nestalo, že bych prohrál. Největší devíza STIHLu je to, že lidé ve vývoji a výrobě neustále přemýšlí. Neexhibují kvůli egu, ale přizpůsobují ergonomii potřebám lidí, kteří s produkty dennodenně pracují. Když někde makáte šest hodin, potřebujete, aby to bylo výkonné, lehké, praktické. Já jsem prostě podobný produkt u konkurence ještě nenašel. Líbil se mi například japonský stroj, který měl různá hejblátka, byl odlehčený, měl pěkné parametry. Ale byl v zájmu co nejnižší váhy až moc odhalený. To se mi líbí na německém přístupu. Když pila spadne na zem, obvykle se jí nic nestane. Když na stroj vysypete haldu písku, jen jej ofouknete. Tohle je totiž práce v lese a takové věci se vám tam stávají,“ uzavírá Milan Milfait.