Letadlo, motorka i sněžný skútr. Prodejce ukazuje, jak žít teď a tady

Aby bylo jasno: Hubert Mlejnek je sice vyučený mechanik, ale s tím nemá jeho láska k motorům a pohybu na nebi vůbec nic společného. „Většina z toho začala jako můj sen za komunistů. Spousta věcí se tehdy nemohla nebo se zařizovala jenom hrozně obtížně, jenže já měl opravdu sen pilotovat letadlo. Tak když pak přišla revoluce, hned jsem si udělal pilotní licenci,“ povídá rozhodně muž, který dnes dokonce vlastní ultralehké motorové dvoumístné letadlo Rider MD-3 a už 22 let brázdí nebe nad Českou republikou i v zahraničí.

Vzlétat ho můžete vidět nejčastěji z domovského letiště v Ostrově nad Ohří. „Jak se odlepíte od země, je to obrovská svoboda. Najednou vidíte svět z úplně jiného pohledu. Je to krásný pocit, který se ale nedá vyprávět, ten se musí žít,“ líčí nadšeně a šibalsky se přitom usmívá. Zasnění přitom nevylučuje to, že je potřeba myslet na bezpečnost. Spíš to jde ruku v ruce. „Létání chce hlavně pokoru. Silnice a auto vám chybu ještě odpustí, ale nahoře to tak nefunguje. Člověk se musí pořád zdravě bát,“ popisuje milovník strojů do ruky i těch, do kterých se dá sednout.

Nejraději létá na podzim, to když je krajina zbarvená a pod opadajícími stromy už se rýsují její kontury. Motto firmy STIHL se pak promítá do každého metru – hned je jasné, kde jsme skutečně doma. Naopak v pozdním podzimu a v zimě už Hubert Mlejnek nechává letadlo spát. To je totiž všude šedo a pohledy shora tolik nebaví. V zimě naopak startuje sněžný skútr a brázdí zasněžené kopce Krušných hor. A když sníh sleze, sedá s kamarády pro změnu na motorku. Mimo to si taky vyzkoušel skákání s padákem, a když je čas, chodí střílet z brokovnice na asfaltové holuby.

Sám svým pánem

„Je mi 62 a vím, že mi svíčka hoří už v té druhé půlce, a tak se snažím času, kdy mi ještě zdraví slouží, využít, jak jen můžu. Lidi si často říkají, až něco, že až budou v důchodu, budou dělat to a to. Já to dělám rovnou, na to ‚až‘ totiž nemusí vůbec dojít,“ přibližuje Hubert Mlejnek svoji životní filozofii, jejíž uskutečnění hodně napomáhá charakter jeho práce. „Mám výhodu, že si šéfuju sám. Když mě někdo potřebuje, jsem tady, jak je nutné. Když pak ale přijde hezké počasí, sedám do letadla.“

Když dostane otázku, jestli se na všechny tyhle aktivity usmívá i jeho manželka a co mu na ně říká, skoro nechápavě odpoví. „Nic, manželka je přece kamarád, není nepřítel.“ Do letadla s ním ale nesedá, žena se prý bojí. To jen občas někoho sveze k narozeninám nebo při nějaké významné příležitosti. Všechny tyhle koníčky si ale užívá hlavně s přáteli. „Nepotřebuju mít peníze pod polštářem, do hrobu ani pečovatelského domu si je nevezmu. Lidé třeba nakupují další nemovitosti, hromadí majetek, který si nakonec neumí užít a odcházejí nešťastní, já si to raději užiju, dokud můžu,“ povídá muž, který lidem ochotně pomůže s koupí nebo servisem stroje i s radami, jak ze života mít co nejvíc. Jak sám říká, největší cenu pro něj má jeho volný čas.