Nejdřív jen koníček, dnes už i práce. Řezbář dělá i totemy trampům

Někde přijde změna do života ze dne na den, jindy se vyvíjí dlouho, postupně a po malých krůčcích. Právě to druhé je případ Oldřicha Plisky. Odmala ho fascinovaly vyřezávané betlémy, obdivoval, co všechno jde ze dřeva udělat a do jakých detailů je až schopen autor zajít. Zároveň se vždycky vrhal do všeho, co mělo něco společného s kreslením, kreativní výtvarnou prací a tvořením vlastníma rukama. „Pamatuju si, jak jsem někde snad ještě jako dítě viděl vyřezaný totem a strašně se mi to líbilo. Tak jsem si později řekl, proč bych to nemohl zkusit také?“ říká Pliska, jinak také velký milovník indiánské historie.

Svoji první pořádnou dřevěnou sochu vyřezal asi před pěti lety a dnes už na ni není úplně hrdý, ostatně nedávno proletěla komínem domácího kotle. „Prostě jsem vzal třešňový kmen a tátovu starou stihlku a zkusil jsem vytvořit medvídka. Docela mě překvapilo, že to rozhodně nebyl průšvih, měl jsme z toho velkou radost. Po čase se ale ukázalo, že jsem si nevybral vůbec dobré dřevo, třešeň hodně praská, takže jsem medvídka musel nedávno vyhodit,“ přibližuje Pliska, jak se člověk postupně učí.

Dřevo je alfa a omega jeho práce, sehnání vhodného kmene sebere totiž hodně času a energie. Najít kus, ze kterého se dá udělat socha medvěda o výšce 140 centimetrů, je umění.

Lov na dřevo

„O každý kmen se musím hodně snažit. Mám kontakty na hajné v okolí, lesáky i traktoristy, kteří vozí dřevo na pily. Něco sháním přes inzeráty a někdy se hned zeptám, když jedu okolo nějaké těžby. Nejsem ale jediný, takže když jsem měl nedávno vyhlédnutý jeden krásný kus ořechu, už jsem na místo přijel pozdě, někdo mě s nabídkou předběhl,“ vypočítá Pliska.

S čím to měl jednodušší, to bylo rozhodování o tom, jakou techniku k práci potřebuje. Na nejmenší řezbářské detaily má pilu MS 180 s carvingovou lištou a k tomu MS 211 a starou poctivou 026. „Ještě mi chybí nějaká hodně silná pila na dlouhou lištu na opravdu velké kusy dřeva. Zrovna se rozmýšlím, jestli si koupím MS 462 nebo MS 500i,“ přiznává Pliska, který k tomu používá různá řezbářská dláta, frézičky a brusky, aby mohl jít až do nejmenšího detailu a vymodeloval třeba i chlupy nebo drápy na těle zvířat.

Nová práce díky covidu

Svoji práci i nářadí, se kterým tvoří, hodně zprofesionalizoval hlavně během jara. Stejně jako mnoho jiných, ani Oldřich Pliska nemohl pořádně do práce. Běžně vyrábí celé dny v malé rodinné firmě reklamní stany a další podobné produkty z látek. V průběhu nouzového stavu ale mohl na pracoviště maximálně na pár hodin, a tak se doma na zahradě bavil řezbařinou.

Drtivou většinu jeho kousků si někdo objednává: dělal už třeba ozdobnou lavici pro myslivce, spoustu dřevěných soch do zahrad nebo na přání jednoho novomanžele dřevěnou podobu jeho mladé manželky. Velkou poctou byla pro řezbáře objednávka dvou indiánských totemů. „Chtěli je lidé ze dvou trampských osad, které slavily 30leté výročí. Teď po Novém roce pracuju dokonce na velkém totemu pro osadu Utah, která je jednou z nejstarších u nás a bude mít 100leté výročí,“ povídá s radostí v hlase Pliska. Sám s rodinou na indiánská táboření donedávna jezdil, teď už mu na to čas kvůli náročnému řezbářskému koníčku nezbývá. Ale nelituje.

„Je to dřina, zabere to celé víkendy, ale je to jako s dítětem. Mám radost, jak mi socha postupně roste pod rukama a vyvíjí se. Navíc je to práce v přírodě, na vzduchu a s krásným materiálem. Tento dobrý pocit zná určitě spousta lidí,“ myslí si Pliska, který má řezbářství od Nového roku už i oficiálně jako částečnou obživu. Objednávky mu chodí hlavně přes sociální sítě i od úplně neznámých lidí. Jedna k němu dokonce přistála až ze Švédska, kam chystá vyobrazení hlavy koně s malým děvčátkem.