Přes den moderátor, po odpolednech vinař. „Učím se metodou pokus-omyl,“ říká Ondřej Blaho

Jako malý byl při tvorbě vína u všeho. Pomáhal ve vinohradu, připravoval vinobraní i se ho sám účastnil. Pak se mu ale v 15 letech rozvedli rodiče, on se odstěhoval z Břeclavi a tím pádem se i vzdálil od Kostic, kde jeho dnešní vinice leží. „Jasně, že člověk si všemi těmi úkony prošel, ale jak to nedělá každodenně fyzicky, všechno zapomene,“ povídá moderátor, který se před pár lety po smrti otce ocitl i se sestrou ve složité situaci – zdědil vinohrad, ale vlastně vůbec nevěděl, co s ním.

Nejdřív ho zkusili pronajímat, to ale fungovalo jen dva roky. Pak jim vinohrad znovu zůstal a na jaře navíc začali volat majitelé těch okolních. „Říkali nám, ať si to okamžitě přijedeme posekat, ostříhat a ošetřit postřikem, protože jestli ty breberky od nás přeletí na jejich řádky, tak kamarádi nebudeme,“ vzpomíná Blaho, jak vlastně začala jeho vinařská cesta. Když už následně všechny ty první úkony udělal, řekl si, že by přece bylo hrozně zajímavé dotáhnout to až do vinobraní. „Tehdy mi odpadlo odpolední vysílání v rádiu a měl jsem pocit, že mám najednou hrozně moc volného času, který jsem chtěl nějak využít.“

Štěstí začátečníka

Za pomoci kamaráda, enologa Zdeňka Fibicha, to opravdu dotáhl až k prvnímu vinobraní, které prý dopadlo nad očekávání dobře. „Štěstí začátečníka. Byl to nádherný rok plný sluníčka, kdy měly všechny hrozny krásně vysokou cukernatost,“ glosuje ročník 2017 Blaho, protože s dalšími to dopadlo pokaždé jinak. Ročník 2018 byl kvůli příliš teplému počasí složitý pro všechny vinaře. „To jsem asi půlku vylil. A obecně to odhaduju, že šla pryč tak čtvrtina,“ líčí Blaho a trochu se přitom sám sobě směje. Za pět ročníků už zažil úplně všechno, co vinař zažít nechce: někdy něco přesířil, někdy pozdě stočil nebo mělo víno různé druhy vad. Jako člověk, který přes den střídá různá pracovní místa a sedá k moderátorskému pultu v televizi, v rádiu a na různých akcích během víkendů, totiž nemá úplně volné ruce v tom, kdy se vinici může věnovat. Kdy může, dokáže definovat úplně přesně: „Když nemám o víkendu žádné moderování a v době po práci do západu slunce.“

Což ale ani trochu nezmenšuje Blahovu chuť kolem vinohradu běhat. „Rozhodně se ho nechci zbavovat, naopak přemýšlím, že bych pár řádků ještě někde vysadil, protože by se mi do Mikulova měl přistěhovat kamarád, který by mi pomohl.“

Proč to všechno dělá? Tak trochu kvůli radosti z pokračování rodinné tradice, ale hlavně kvůli pocitu dokonalého odpočinku. „Mám dojem, že už i naše sociálními sítěmi a internetem zdegenerovaná generace se k zahradám, polím a lesům začíná vracet. Osobně jsem zkoušel všechny možné způsoby, jak se odreagovat, ale jediné místo, kde se mi to opravdu daří, je vinohrad,“ říká třicátník.

Stejně jako se postupně učí pracovat s vinohradem a tvořit víno, učí se i s technikou, kterou k tomu potřebuje. Začínal s vypůjčeným nářadím nebo nástroji z druhé ruky, ale nebavilo ho to dlouho. „První postřikovač jsem měl od známého, který si ho udělal sám. Měl třeba tři rychlostní stupně, což je úplně k ničemu, a když jsem tam chtěl dolít roztok, musel jsem nůžkami protrhnout víko, abych se dostal dovnitř. Řekl jsem si, že takhle ne, a kamarádi mě navedli ke Stihlu,“ povídá muž, který už je dnes hrdým vlastníkem postřikovače a křovinořezu a pokukuje po zahradním traktůrku. Mezi řádky vinohradu totiž nechává luční pásy, jak se to dnes kvůli zadržování vody v krajině dělá. Všechno by to mělo směřovat k tomu, že už se mu jeho „Blahovínko“, jak familiárně říká budoucí značce svého vína, povede na sto procent.