Řezbář umí kouzla s pilou. Ukazuje je na show i v českých zahradách

„Řezbě se věnuju 21 let, tehdy jsem si přivezl první špalek z lesa a začal zkoušet, co z něj půjde udělat. Tvořím různé sochy a výrobky a jednoho dne mi zkrátka zavolali z televize, jestli nechci jít do show Česko Slovensko má talent. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou a nakonec to zkusil,“ líčí zručný muž, který se původně živil prací dřevorubce v lese. Od účasti v televizní show se ale jeho pracovní náplň obdivuhodně proměnila.

Samotného by ho prý možnost veřejného vystoupení nikdy nenapadla, ale když už ležela na stole, vyzkoušel ji. Vytvořil krátké video, které poslal do televize, a pak už šel v roce 2012 rovnou do studia a před porotu. Dnes se prý na své tehdejší vystoupení dívá nerad. Od té doby totiž svoje show několikanásobně vyšperkoval. Umí je v různých délkách od několika jednotek minut po hodinové vystoupení, při kterém vznikne socha o výšce až 170 centimetrů. K tomu si přimyslete hudbu nebo třeba pyrotechnické a světelné efekty.

Ani po vystoupení ve známé televizní show si nemyslel, že v tom bude ve velkém pokračovat. Jakmile ho ale lidé viděli ve vysílání, začaly chodit poptávky na další a další vystoupení. To první bylo na plese, kde vyřezal několika rychlými pohyby želvu. Od té doby se ukázal na stovkách firemních večírků nebo různých oslavách. Ruch stroje nebo piliny létající okolo prý snese jakékoliv prostředí, takže ročně se Pecháček objeví třeba na 50 akcích a pamatuje i období, kdy měl klidně čtyři vystoupení za víkend.

Až do loňského jara. Stejně jako spoustu jiných kulturních aktivit, oslav nebo výstav, i ty jeho pandemie zbrzdila. A tak se o to víc vrhl na to, z čeho jeho vystoupení vzešla.

Bez dláta, a přece přesně

„Když přišel covid a krize s tím spojená, říkal jsem si nejdřív, že práce na sochách nebude. Ale ukázalo se, že to není pravda. Lidé se vrhli na vylepšování svého okolí, domů nebo zahrad a třeba oslavy narozenin, kde moje sochy sloužívají jako dárek, se pořádají také. Práce mám stále hodně. Třeba na tvorbu jen tak pro sebe už mi prostor nezbývá,“ líčí Pecháček.

Přiznává ale, že jak tak na jaře přemýšlel, pohrával si i s myšlenkou, že kdyby bylo nejhůř, vrátí se k práci v lese. „Měl jsem to moc rád. Pracoval jsem tam ještě před revolucí a zažíval ohromnou volnost. Zatímco ostatní kamarádi měli ve fabrikách píchačky, já volně dýchal vzduch v lese,“ vzpomíná s láskou.

Dnes dýchá hlavně vůni čerstvě zpracovaného dřeva. Jak sám říká, trpělivost není jeho silná stránka, proto na svoje výrobky nesahá žádnými dláty, ale výhradně motorovými pilami. Oblíbil si STIHL MS 170, která prý osazená nejkratší lištou o šířce vodicí drážky 1,1 milimetru dokáže vykouzlit obdivuhodné detaily. „Jsou to ale věci, které se člověk pořád učí. I když to dělám 21 let a to, co umím dnes, bych před pár lety rozhodně nezvládl, pořád neumím všechno. Učit se budu až do smrti. A spoustu předchozích výrobků už bych dnes předělal,“ pousmívá se Jaroslav Pecháček, který má tvorbu v rodině. Malbě na dřevo se věnuje i jeho manželka.

Doma si dokonce zřídili malou galerii. Moc vystavených věcí v ní ale člověk nepotká. Kvůli vytíženosti obou manželů tam zatím visí jen tři obrázky a stojí dvě sochy. A nedá se čekat, že by se brzy zaplnila. Teď má Pecháček plné ruce práce se zakázkami od klientů, ať už na sochy, dekorace nebo na zahradní nábytek. A až epidemiologická opatření povolí, bude ho moct zase kdokoliv vídat na akcích, oslavách nebo výtvarných sympoziích.