Sběratel pil skládá hold těžké práci v lese

„Tatínku, postav si už něco na ty pily,“ pronesla jednoho dne někdy před deseti lety manželka Stanislava Migdala, protože doma doslova na každém kroku zakopávala o stroje nejrůznějšího věku i konstrukce. „To měla takovou slabší chvilku, tak jsem nic neřekl a začal potichu vyřizovat stavební povolení. A když jsem ho měl, tak jednoho krásného dne přijel buldozer a shrnul část zahrádky. To manželka vypadala, že ji raní mrtvice,“ vzpomíná Migdal. Přitom už stojí ve stále ještě novém domku, který dýchá dřevem a benzínem. Právě tady, na konci obce Lutonina, se rozkládá království motorových pil, ve kterém v poličkách až do stropu „bydlí“ přes 300 zástupců všech možných značek a konstrukčních stylů z nejrůznějších zemí. Tohle je muzeum pil. Že je zrovna tady u Stanislava Migdala, dává dokonale smysl, byť pro ženu majitele je to občas náročné. A manžel ji za to má, jak sám říká, neskonale rád.

Do šroubku a zase zpátky

Činorodý muž z okraje Beskyd je vyučený lesní mechanizátor. Už na lesnickém odborném učilišti Bílá ho pro pily nadchnul Karel Měřička, který se specializoval na severskou metodu odvětvování a také konstrukce motorových pil. „On sbíral pily asi 40 let a já mu trochu vypomáhal. Sám jsem pracoval 20 let v lese jako těžař a později jsem si doma udělal obchod, kde jsem za dobu jeho existence prodal asi 1300 pil, takže v každé dědině okolo ode mě něco mají. Až pak jsme s bratrancem založili firmu BC Servis, kde se specializujeme na prodej a servis strojů,“ líčí Migdal, jak přirozeně se vyvinul jeho sběratelský koníček.

Pilu dovede rozdělat do šroubku a zase složit, o každém stroji a jeho konstrukci dokáže napsat aspoň stránku textu. Psát ale ani nemusí. Když provází muzeem, člověk mu opravdu věří, že o pilách ví všechno. „Nejstarší, kterou mám, je samozřejmě značky STIHL, a to z roku 1936. Získal jsem ji náhodou, na internetu ji nabídla pravnučka majitele, která vůbec nevěděla, co prodává. Až při předávání mi její děda povídal, jak se pila našla – jeho děda ji koupil v Německu, a protože všichni měli ještě strach z války, tak ji na roky zazdili, aby jim ji nikdo nevzal,“ líčí Migdal, zatímco stojí u stroje, co se podobá spíš pluhu a dnešní stroje moc nepřipomíná.

Za zády přitom má několik typů legendární pily STIHL Contra – originál ještě bez nápisu STIHL i jejího nástupce z roku 1963, který už má i antivibrační systém. Vedle sebe tady stojí a leží kousky z Německa, Švédska, Spojených států, padělky z Číny i konstrukční pokusy, na které došlo v bývalém Československu. A také úplné novinky. Dole v rohu má Migdal i MS 500i, se kterou závodí jeho syn.

Dřina i zábava

Ano, závody, i to je součást jeho života a také kniha, kterou poslední dva roky chystá. Jmenuje se Historie dřevorubectví v Beskydech po současnost a jeho úspěchy a Migdal se chce její tvorbou postarat hlavně o to, aby se nezapomnělo na šikovnost a těžkou práci lidí v regionu, kde je právě dřevorubectví tak zažité a v minulosti se mu věnovalo tolik lidí. Protože jich bylo opravdu velké množství, začali se mezi sebou už v roce 1965 poměřovat v prvních dřevorubeckých soutěžích.

„Pořádaly je lesní závody, dělily se na oblastní, krajské a celostátní. Bývaly a dodnes to jsou velké společenské události. Mám tady třeba i fotku svého otce z roku 1969, kde se na jednu ze soutěží přijel podívat sám Hans Peter Stihl, který tam předával medaili vítězi a přivezl vítězům pily AV 50, protože oni sami si pro ně tehdy do západního Německa nemohli přijet,“ ukazuje za sebe na starý snímek.

I ten bude součástí knihy, ke které se ale jen málokdo dostane. Migdal jí nechal vytisknout 400 kusů, o které už si dopředu řekli zástupci obcí, lesnických nebo mysliveckých spolků a sponzoři včetně firmy STIHL, kteří knize dali vzniknout. „Každý mi říká, že já z toho nebudu nic mít, ale to já vím, proto to přece nedělám. Šlo mi o to, aby na všechny ty lidi a jejich práci zůstala vzpomínka, protože se vytrácejí a nic po nich nezůstává. Aby lidé, kteří se tak nadřeli, měli nějakou úctu,“ líčí zapáleně autor, který pak ale přece jen ještě povolil a objednal dotisk dalších 200 kusů.
V jeho knize jsou fotky z už zmíněných soutěží a slavností, ale také snímky každodenní práce těžařů, popisy jejich nářadí a všeho, co k tomu patřilo. Získat všechny podklady a spojit je dohromady byla doslova mravenčí práce – Migdal objel spoustu obcí, doptával se pamětníků a chodil na obecní úřady. Archivy lesnických závodů přitom využít nemohl, protože nepodléhají archivaci, takže se hodně spoléhal na vlastní síť kontaktů, na které nabaloval další. Naštěstí se na ně mohl spolehnout. Díky vlastní mnohaleté práci, činnosti v různých spolcích a třeba i zálibě v hudbě jich má spoustu.