Sekačka dosloužila, ale její život nekončí. Co s ní dál?

Jak spolupráce firmy STIHL a Elektrowinu vypadá?

Celou ji rámuje směrnice Evropské unie z roku 2002, která všem výrobcům elektrozařízení ukládá povinnost postarat se o výrobky, které produkuje. Do českého právního řádu byla směrnice implementována od roku 2005. Od té doby mají výrobci povinnost zajistit odběr vyřazených spotřebičů. Aby se o to ale nemusel každý výrobce starat sám, vznikly speciální firmy jako my, pro které se vžil název kolektivní systém. V roce 2005 jsme tak s firmou STIHL uzavřeli smlouvu, na základě které nám firma posílá příspěvky na recyklaci a my plníme její povinnosti.

Většina lidí si zpětný odběr asi spojuje s ledničkami či televizemi. On ale funguje úplně stejně pro všechna elektrozařízení, tedy i pro elektrickou zahradní techniku, že?

Jistě, platí pro ni úplně stejný princip. Recyklační příspěvek už je dnes součástí ceny výrobku – vidíte ho buď zvlášť vypsaný na faktuře k nákupu, nebo už se o něm ani nemluví. Od letošního roku se to ale mění, viditelně ho budou muset uvádět všichni výrobci. Jde o to, aby byl více na očích a všichni lidé viděli, že zpětný odběr opravdu funguje a měli by se o něj také trochu starat. A také o to, aby lidé už při nákupu viděli, že pozdější recyklaci mají v ceně nákupu, předplácí si ji, ale že i ona recyklace něco stojí. Je třeba pořád připomínat, že to, že už stroj po letech dosloužil, není úplný konec jeho života.

Co může člověk s už nefunkčními elektrickými stroji dělat?

Existuje několik možností. První napadne asi každého – stroj nebo spotřebič může odnést na sběrný dvůr. Druhá je, že jakmile si člověk půjde třeba pro novou sekačku, může zároveň přinést do prodejny tu starou. Ten, kdo mu ji prodává, je povinen si od něj starou vzít. Funguje to na principu zařízení za zařízení, nejde tedy přijít si pro sekačku a nechat tam ledničku. Platí ale výjimka, že pokud má daná prodejna více než 400 metrů čtverečních, má povinnost převzít jakékoliv zařízení do velikosti 25 centimetrů, aniž by si příchozí něco koupil.
Kolektivní systém, který spoluvytváříme, pro sběr využívá několika typů partnerů – tvoří ho sběrné dvory v obcích a městech, samotní prodejci a pak existují ještě takzvaná další místa. V našem případě patří mezi nejvýznamnější hasiči. Máme projekt s názvem „Recyklujte s hasiči“ určený pro menší obce, kde právě tato složka elektroodpad vybere a my ho od nich převezmeme. Je to pro ně zdroj příjmů. Každý rok jim vyplatíme mezi třemi a čtyřmi miliony korun, průměrně je to na sbor asi 13 tisíc korun a oni tyto peníze mohou využít, jak potřebují.

Když si vezmete portfolio firmy STIHL, jaké stroje zpracováváte nejčastěji?

Jednoznačně elektrické sekačky, samozřejmě zatím starší typy, například akumulátorové se ještě neobjevují.

Do jaké míry jsou Češi disciplinovaní v tom, že sekačky do zpětného odběru dávají?

V legislativě máme nastaveno, že musíme zajistit zpětný odběr 65 procent toho, co se prodá, aktuálně jsme asi na 50 procentech. Co se děje se zbytkem? Něco určitě sami lidé rozeberou na díly a prodají a něco bohužel končí na černých skládkách. Ale to už je dnes minimum.

Pokud ji dostanete vy, co se s takovou sekačkou děje dál?

Všechno recyklujeme. Stroje vyberou hasiči nebo je sesbírají obce ve sběrných dvorech, přičemž od nás za to dostanou odměnu, aby měli motivaci. My potom zorganizujeme dopravu ze sběrného místa ke zpracovateli a pak platíme vlastní recyklaci. Systém je nastavený tak, že zpracovatelé mají vysoutěžené určité ceny za zpracování, které jim pokrývají jejich fixní náklady, a my se s nimi následně dělíme o výnosy z vytěžených surovin. Jde o to, aby i oni měli motivaci zpracovat co největší procento surovin. Kromě kvóty 65 procent zrecyklovaných výrobků totiž existuje i kvóta na to, jak velká část konkrétního zařízení se znovu využije, a to je u sekaček 75 procent. Existují přitom dva způsoby recyklace – jeden je manuální demontáž, k tomu využíváme hlavně chráněné dílny, kde jsou zaměstnáváni třeba lidé s handicapem. Druhý způsob je, že se celé výrobky rozdrtí a suroviny se z nich dostávají následně.

Dá se něco z toho použít třeba na novou sekačku?

Materiál se spíš využívá na něco jiného. Vůle výrobců ho využít se odvíjí od toho, jak vysoká je cena ropy. Když je nízká, raději koupí nový plast, který má 100procentní vlastnosti, než by kupovali recyklát, u kterého nemusí být vlastnosti totožné. Obecně je ale tendence do materiálů vždycky nějakou část recyklátů přidat, nebo z něj dělat přímo nové výrobky. Zrovna plasty, které se používají v sekačkách, se v našem případě později transformují na ramínka nebo palety. Co se týče velkých kovových kusů, jako jsou motory nebo rukojeti a madla, tam je to jednoduché. Putují do hutě, kde se roztaví. Cyklus kovů se pořád opakuje. S plasty je větší problém. Nemyslím ani tak ty, které jsou v sekačkách. Problémem jsou plasty v domácích spotřebičích, protože se do nich přidávají zpomalovače hoření, a proto se hůř zpracovávají. Zatím jsme úplně nenašli cestu, jak je 100procentně využít.