Timbersport je jako pupeční šňůra, pevně nás spojuje, říkají otec a syn Klímovi

Přijíždíme za nimi do Radenic, malé vesničky o 300 obyvatelích v okrese Žďár nad Sázavou, kde Matyáš už nějaký ten pátek bydlí. Selské stavení po dědečkovi, které postupně dávají dokupy, poskytuje dostatek prostoru i pro trénink. Nejprve totiž trénoval u táty doma na zahradě, během rekonstrukce ale vzniklo nové místo tady. „V minulosti, když jsem ještě pořádal závody, jsem měl takovou vizi, že tento statek, který mi přenechal otec, přestavíme na tréninkové centrum pro všechny závodníky timbersportu. Situace se ale změnila, takže objekt momentálně slouží jen nám,“ vysvětluje Leoš.

Stačí přejít dvorek a vstoupíte do stodoly, kde se juniorský mistr Evropy v timbersportu připravuje. Má tu ticho, klid a zázemí a krásně to tady voní dřevem. Na zemi leží hromada rozštípaných špalků, která tady zůstala po posledním tréninku. Za stodolou je srovnaná velká hranice dřeva, kterou právě pokryl sníh. „Sekery a pily skladuju vedle v dílně, protože nesmí navlhnout,“ říká a vede nás do míst, kde jeho děda kdysi choval domácí zvířata. „Vybrat dobrou sekeru, to je základ. Někdy si jich objednám třeba deset, ale použitelné jsou nakonec jen dvě,“ poodhaluje kousíček tajemství svého úspěchu mladý závodník. Vedle na polici jsou zase vyskládané ruční pily potřebné k disciplíně Single Buck. Nechybí plechové ochranné pomůcky na holeně ani další náčiní.

Místní lidé si považují toho, že Matyáš žije právě tady. Už si zvykli na všechny zvuky, které se během tréninků ze statku ozývají, dokonce je ani nepřekvapí kamiony přivážející hromady dřeva. „Když jsme začali trénovat tady v Radenicích, uspořádali jsme pro místní den otevřených dveří, abychom jim ukázali, co tady děláme. Během celého dne se mohli přijít podívat nejen na nás, ale i na další závodníky. Možnost objevit, co se za slovem timbersport skrývá, na malé dědině přilákala všechny obyvatele a otevřela nám k nim dveře,“ vzpomíná Leoš, který má právě v Radenicích kořeny.

Rok 2022 plný změn

Letošní rok byl pro jeho syna Matyáše v mnoha ohledech jiný než všechny předchozí. Začal totiž závodit v mužské kategorii, a tak mu přibyla na tréninku i na závodech nová kategorie, a sice Hot Saw, kterou se musel naučit od začátku. „Této těžké disciplíny jsem se na začátku trochu bál, ale už jsem se ji naučil řezat velmi dobře, i když to ještě musím vypilovat. V této ožehavé disciplíně často chybují i ti nejlepší závodníci na světě,“ upozorňuje na skutečnost, kterou dokazují všechny vrcholové závody. Pily pro tuto disciplínu se vyrábějí na míru pro každého závodníka a připravit ji dobře na závod je opravdová alchymie. Na světě je asi jen šest výrobců.

Oproti minulému roku zaznamenal také výrazný výkonnostní posun. Za to vděčí soustavné přípravě, jejíž podoba se v průběhu roku mění. Vedle fyzického tréninku, posilovny, kompenzačních cvičení a neustálého vylepšování techniky se Matyáš zaměřuje i na mentální přípravu. „Je skvělé, že mi táta vychází vstříc a že můžu v sezoně nebo před důležitými závody místo práce cvičit. Za to ale vděčím i svému osobnímu sponzorovi, autorizovanému prodejci STIHL, firmě Agrocar – Milan Hrubý z Frenštátu pod Radhoštěm,“ říká s vděčností. Teď, mimo sezonu, trénuje 2x až 3x za týden, před začátkem sezony je to ale mnohem víc. „V jejím průběhu musím dávat pozor, abych si neublížil, a trénuju spíš přesnost a taktiku. Poslední dva roky pracuju hodně s hlavou a o všem přemýšlím. Hlava je totiž na každém závodě to nejdůležitější,“ přiznává.

Ze všech disciplín timbersportu si je nejjistější v těch sekacích, tedy Standing Block Chop a Underhand Chop. U nich ví, že dokáže reagovat na cokoli, co se stane. Za nejvšestrannější považuje Springboard. „Musíte věřit kapse, kterou si tam vysekáte, což trvá poměrně dlouho se to správně naučit a chce to hodně dobrou přípravu. Po prvním seku poznám, jaké mám dřevo, to musím dobře přečíst a zareagovat správně. Během této disciplíny mívám v hlavě úplně prázdno, jen se občas modlím, aby mě to prkno udrželo, abych neztratil drahocenný čas. Naštěstí to poznám už od pohledu,“ prozrazuje Matyáš.

Začátky timbersportu u Klímových

Timbersport do rodiny Klímových přivedl logicky starší Leoš. Když studoval střední lesnickou školu v Písku, seznámil se tam s budoucí českou legendou tohoto sportu Martinem Komárkem a začal s ním jezdit po závodech nejprve jako divák. Po dlouhém přemlouvání se ve svých dvaatřiceti letech přihlásil v roce 2007 na tréninkový kemp do Brna, po jehož absolvování dostal jako nováček divokou kartu na mistrovství republiky a tím bylo o jeho dráze sportovního dřevorubce rozhodnuto. Za svůj největší úspěch považuje třetí místo na republice, dodnes drží evropský rekord ve Stock Saw a spolu s českým týmem drží evropský štafetový rekord. „Zatím se udržuju aktivní a pořád závodím. Ještě loni jsme byli vyrovnaní, ale letos už mě Maty převálcoval. Není ale všem dnům konec, zatím svoji závodní kariéru na hřebík pověsit nehodlám,“ říká Leoš se šibalským úsměvem.

I když Matyáš od mala viděl svého tátu, jak trénuje nebo závodí, Leoš ho nikdy k timbersportu nevedl. Chtěl, aby se raději aktivně věnoval jiným sportům, a tak malý Matyáš začínal s aerobikem, pak přešel k hokeji, basketbalu a házené, ve které ve 12 letech patřil ke špičce, ale vrátil se k milovanému basketbalu, ve kterém si v kategorii U17 zahrál i extraligu.

Jenže se velmi brzy objevily zdravotní problémy a Matyáš místo po palubovce začal obíhat doktory, což rychle vedlo ke konci jeho basketbalové kariéry. „Po útrapách s bolavými koleny za mnou přišel táta s nápadem, jestli bych nechtěl zkusit timbersport. Psal se rok 2015 a já se ve svých necelých sedmnácti přihlásil na tréninkový kemp do Sušice,“ vzpomíná na úplné začátky a bez obalu přiznává, že tam odjel naprosto nepřipravený. Dokonce do té doby nikdy nedržel v ruce motorovou pilu, natož aby si některou z disciplín pod dohledem táty vyzkoušel. Na druhou stranu díky němu věděl naprosto přesně, do čeho jde. „Timbersport je náročný sport, není jen o hrubé síle a rychlosti, je to hodně o technice a o hlavě. Toto jsem si plně uvědomoval hned na kempu, s tím jsem tam vlastně odjel,“ dodává.

Na místě se seznámil se Stirlingem Hartem z Kanady, se kterým si padli do oka, a kanadský závodník se stal jeho blízkým kamarádem i mentorem. Pod jeho vedením po návratu domů začal trénovat. Každých čtrnáct dnů mu za Atlantský oceán posílal svá tréninková videa a on mu na jeho výkon dával online zpětnou vazbu. „Získat relevantní informace ke každé disciplíně se nám daří právě díky našim kontaktům v zámoří. Tam má sportovní dřevorubectví obrovskou tradici a dokonale mu tam rozumí. Tady v České republice se v tuto chvíli nemáme na koho obrátit, my dva s tátou toho bez nadsázky víme o timbersportu nejvíc,“ říká Matyáš.

Táta = šéf, trenér, asistent i kamarád

Od začátku to byl táta Leoš, kdo synovi nejvíc věřil, i když dnes s odstupem času přiznává, že mu to tehdy říct nemohl. „Nejprve za mnou na kempu chodili ostatní a divili se, že Maty neumí pracovat s motorovou pilou. Na druhou stranu ale obdivně pokyvovali hlavou nad tím, že v sobě má talent na sekací disciplíny a obrovskou píli i chuť tento sport dělat. Poskytl jsem mu materiální zázemí, trénoval jsem s ním, ale to hlavní bylo a je na něm,“ říká hrdě, přesto s vážnou tváří Leoš.

Je to také on, kdo syna v pozici asistenta doprovází na všechny závody a je mu i mentální oporou. „Na juniorském mistrovství republiky v Novém Městě v roce 2019 jsem pohořel hned v první disciplíně, ve Stock Saw, a to tak, že mě diskvalifikovali. Táta mi na to řekl, že závod teprve začíná, ať to hodím za hlavu, a já jsem ten závod nakonec vyhrál,“ vzpomíná Matyáš na jednu z klíčových situací ve své závodní kariéře, která dokazuje jejich jedinečné propojení. „Stačí jediný pohled a táta přesně ví, co v tu danou chvíli potřebuji, jestli se koncentrovat a nemluvit, anebo naopak podpořit i slovně,“ prozrazuje další taktický bod nadějný závodník.

Leoš a Matyáš spolu tráví opravdu maximum času, dokonce spolu začali i pracovat jako arboristé. Matyáš sice po úspěšném absolvování žďárského gymnázia nastoupil do Brna na vysokou školu, ale nebylo to pro něj to pravé, a tak studia předčasně ukončil a začal pracovat u táty. „Práce mi velmi pomáhá při tréninku, protože je fyzická, nedovedu si představit, že bych seděl celý den někde v kanceláři, to bych pak musel trénovat o to víc,“ říká Matyáš.

U otce i u syna ale platí to, že pokud se timbersportu chce člověk věnovat opravdu naplno, musí mu obětovat spoustu svého volného času, častokrát na úkor rodiny. Leoš sám závodí, k tomu trénuje národní tým i Matyáše, dřív se podílel i na organizaci jednotlivých závodů. Nic z toho by bez podpory přítelkyně nešlo. Navíc má ještě dva malé syny, kteří se už umí ohánět sekyrou, takže tatínka potřebují o to víc. „Musím rozvíjet jejich potenciál, třeba z nich budou také jednou zdatní závodníci,“ říká s nadsázkou. Také Matyášova manželka se snaží svého muže hodně podporovat, doprovází ho na závodech doma i v cizině.

Budoucnost otevřená světu

Protože dřevorubecké závody mají v Evropě mnohem menší tradici než v zámoří, překračují ambice mladého závodníka hranice starého kontinentu. „Když jsem začínal s timbersportem, vždycky jsem si stanovil nějaký cíl. V juniorech jsem toužil získat nějakou medaili z mistrovství světa, to se mi nepovedlo, ale loni na mistrovství Evropy jsem bral zlato. V ten moment jsem si řekl, že jsem svůj cíl splnil,“ povídá Matyáš.

V seniorské kategorii má ale cílů víc. Rád by vyhrál Mistrovství světa STIHL Timbersports®, ale uspět touží i na dalších prestižních závodech se stoletou tradicí v Americe nebo v Austrálii. I proto se letos hned po Mistrovství republiky v Jeseníku zúčastnil závodů v Melbourne nebo Mistrovství světa v dřevorubeckých sportech ve Wisconsinu, kde zaznamenal malinký úspěch čtvrtým místem v hodu sekerou. „Ještě bych si přál, abychom se jako český národní tým dostali na mistrovství světa na bednu. Nevěřím, že bychom vyhráli, ale máme na to být mezi třemi nejlepšími. Letos jsme v Göteborgu byli desátí, což ale považuju za velký propadák. Potenciál jsme měli velký, ale byla zvolena špatná strategie a na to jsme doplatili,“ říká Matyáš, který je zároveň i kapitánem českého národního týmu.

 

Leoš Klíma
*1975, Žďár nad Sázavou
Po střední lesnické škole v Písku začal pracovat jako dřevorubec a postupně se vyprofiloval na specialistu na rizikové kácení, prořezávání stromů, ale zabývá se i výsadbou velkých stromů. K timbersportu se dostal díky přátelství s Martinem Komárkem, kterého poznal během středoškolských studií. Po absolvování tréninkového kempu v roce 2007 v Brně dostal divokou kartu na Mistrovství republiky a zahájil svoji kariéru sportovního dřevorubce. Aktivně se podílel i na organizaci závodů, stále působí i jako trenér.

Matyáš Klíma
* 1998, Žďár nad Sázavou
Díky svému otci Matyáš poznával svět timbersportu od mala, ale až do svých 17 let věnoval čas jiným sportům. Svůj první tréninkový kemp absolvoval až v roce 2016, odkud si kromě dobrých rad odvezl spoustu kontaktů a velké kamarádství se Stirlingem Hartem z Kanady, který mu je rádcem a mentorem dodnes. Postupně začal získávat první úspěchy v české sérii i na mezinárodní juniorské scéně, kdy jeho největším úspěchem bylo vítězství na Mistrovství Evropy. Od letošního roku závodí v mužské kategorii a je kapitánem národního týmu.